Ač v domovské Číně veskrze ignorován, v okolním světě je do Francie emigrovavší Kao Sing-Ťien (Gao Xingjian) poměrně známý.
Valnou měrou k tomu jistě přispěla Nobelova cena za literaturu, která mu byla propůjčena v roce 2000 za román Hora duše.
Přesně 81 nedlouhých kapitol čítající svazek řadím mezi nejzajímavější literární počiny, s nimiž jsem měl tu čest se setkat.
Je to už déle než rok, co jsem ji dočetl, a podrobnosti se dávno stihly rozplynout v mlze.
Pokud bych měl Horu duše charakterizovat jedním slovem, byla by to právě mlha.
Mlha, která brání rozeznat, kde končí země a kde začíná nebe.
Mlha, která svou naléhavou bezbarevností nutí setřít rozdíl mezi realitou a světem myšlenek, vzpomínek a představ.
Mlha, která umí zahalit špičky stromů do neproniknutelného hávu tak, že se poutník octne na samém pokraji Prázdnoty.
Mlha, kde se střípky času rozlétají do všech světových stran stejně jako kroky hlavního „hrdiny“.
(Není mi známo, zda byl autor někdy v Jesenických horách, ale právě tam, téměř na konci světa, bývají podobné mlhy.)
Kao Sing-Ťien stvořil zčásti autobiografický „příběh“ o hledání Hory duše, nebo chcete-li – snad smyslu života či Bytí.
Poetické vyprávění je protkáno přírodními scenériemi, čínskými mýty a tradicemi a napínavě obohaceno až archetypálním vztahem Muže a Ženy.
Mnozí snad přemýšlejí nad významy a skládají puzzle z ledabyle rozházených dílků,
já se „jen“ nechal unášet hustou atmosférou a úchvatnou lyrikou.
Kniha si žádala svůj čas, není z těch, které lze přelouskat za den dva.
Rozhodně doporučuji všem, kteří hledají svou „Horu duše“…
Výborný překlad pořídil Denis Molčanov.
Tři kratičké úryvky:
Tvůj přítel odnaproti měl přivřené oči a rozjímal. Svírala tě naprosto obyčejná zvědavost, před kterou není úniku, chtěl jsi samozřejmě vědět něco o místě, které ti, tobě, který jsi projel tolika proslulými lokalitami, ještě uniklo. Ano, trpíš zvědavostí, mimo jiné prostě nestrpíš, že ještě existuje místo, o kterém bys dříve alespoň neslyšel. Zeptal ses ho tedy, kde ta Hora duše je.
Venku spadla hustá mlha, hory se vytratily a hukot vody jakési dravé bystřiny se odkudsi odráží v tvém srdci, to přeci stačí.
Když se to tak vezme, nechápu nic, skutečně nic. Tak to prostě je.
P.S.
Nejen lingvisticky důkladnou recenzi Zuzany Li si můžete pročíst zde: http://www.iliteratura.cz/Clanek/32575/gao-xingjian-hora-duse-in-plav