Francis Fukuyama (1952, liberál v americkém pojetí) se ve třetí kapitole své knihy zabývá problematikou „slabých států“ (weak states) a „států v úpadku“ (failed states), které považuje za velký problém v mezinárodním uspořádání. Dle něj se z těchto států šíří nejrůznější hrozby, nemocemi či humanitárními krizemi počínaje a zbraněmi hromadného ničení konče. Dále tvrdí, že tyto státy jsou natolik slabé (trpí nedostatkem síly), že si je v minulosti mohly přivlastnit jako rukojmí „soukromé organizace“, což ilustruje na příkladu Afghánistánu a teroristické al-Kajdy. Kniha byla napsána na aktuální témata v roce 2004, tj. krátce po invazi USA do Afghánistánu a Iráku. V této době plní Spojené státy roli „světového četníka“ zasahujícího proti zemím „osy zla“, u moci je Bushova administrativa, která vládne pevnou rukou a jejíž nešťastné kroky vedou až k největší transatlantické roztržce od Suezské krize v roku 1956, což Fukuyama také zmiňuje. Základem sporu o budování státu (přičemž autor navrhuje a popisuje tři obecné fáze tohoto procesu: 1. poválečná rekonstrukce, 2. vybudování základních institucí, 3. podpora a posilování, jejichž výsledkem by měl být funkční stát, který se rychle obejde bez cizích armád a již nepředstavuje hrozbu pro ostatní země) je odlišné vnímání svrchovanosti a suverenity na dvou březích Atlantiku. Zatímco Američané, tj. národ vzniklý přímo na základě politických ideí, vesměs chápou nedílnou jednotu mezi státem, národem a národním povědomím, Evropané pamatující delší dějiny zbrocené krví a plné překreslování hranic jsou k tomuto skeptičtější. Z toho plynou i rozdílné představy o nejvyšším „zdroji“ svrchovanosti: v USA je to konstituční stát, Evropa sází na mezinárodní společenství jako garanta „konce dějin“. Podle Fukuyamy je přístup Evropy sice platný teoreticky, ale prakticky nevynutitelný, neboť chybí donucovací moc a Evropa není na světě sama. Není a v dohledné době nebude žádná evropská či světová armáda, dokonce ani žádný obecně uznávaný řád, jak by si Fukuyama možná přál (např. ideál Číny se od liberální demokracie západního střihu dost odchyluje). Naopak Amerika jedná prakticky, a tak chtě nechtě zůstává zmiňovaným „světovým četníkem“. Otázkou je, nakolik je to udržitelné.
Kritika:
Fukuyama se dívá na věc z ryze amerického pohledu (země nekonečných možností, která v moderních dějinách více než uspěla). Možná o tom polemizuje, ale přesto nakonec zřejmě považuje „budování státu“ za jakýsi technický proces, univerzální řešení, cosi odosobněného a transplantovatelného kamkoli na zeměkouli. Jenže zatímco americký národ vlastně svým způsobem stavěl (byť je v mnohém negoval) na evropských dějinách, tj. otcové zakladatelé si s sebou na lodích přivezli i určité ideje, v zemích jako Afghánistán nelze o žádném státním zřízení vůbec hovořit, co historie pamatuje. Ve vnímání běžných (nejen) Afghánců jistě není státnost v západním smyslu pevně zapsána jako něco nutného a neměnného. Desetiletí, které od vydání knihy uplynulo, dává kritikům v mnohém za pravdu. Intervence v Iráku po sobě zanechala chaos a jakékoli pokusy o „budování demokratických států“ na Blízkém východě se zatím nejeví být zrovna úspěšnými. Zdá se, že nyní (2014) nad Fukuyamou „vítězí“ Huntington a jeho střet kulturních okruhů. Dle mého osobního názoru není možné budovat stát (jehož forma je navíc z pohledu mimo-transatlantického arbitrární) jaksi navzdory jeho potenciálním občanům. „Kolektivní psyché“ nelze demokraticky přeladit raketami Hellfire a étos a démos se musí doplňovat, tj. lidé musí ve většině alespoň v základu souhlasit s tím, co se kolem nich děje, jinak se silou implementované zřízení po odchodu okupantů rozpadne. Pro jiný příklad netřeba chodit daleko, stačí se podívat na vnímání demokracie nebo Evropské Unie v Česku. Možná, že postkomunistické země (které jsou sice z Fukuyamova pohledu již vybudovány, ale při pohledu zevnitř jde pořád o stavby na nepříliš pevných základech) by v tomto mohly nabídnout užitečný pohled na věc, pokud by o ni mocnější země stály.