Hned ze začátku napíšu, že se jedná o jeden z emočně nejsilnějších filmů,
které jsem v poslední době viděl. Za možnost shlédnutí tímto
děkuji organizátorům SINOKINA v rámci Univerzity Palackého.
Příspěvek datlím až dva týdny po shlédnutí, protože v první chvíli jsem měl pocit,
že psát něco o tomto filmu by bylo marné, že by to bylo něco jako pověstné „tančit o architektuře“.
Ale vlastně mám kamarádku tanečnici, která by to určitě zvládla, takže proč se aspoň nepokusit…
Film Sbohem má konkubíno je především strašně dlouhý.
Aby také ne, když pokrývá přes půl století života dvou herců klasické pekingské opery.
Samozřejmě nejde o žádný záznam představení, i tak ale Evropan zvyklý na Mozarta nebo Wagnera
dostane možnost rozšířit si kulturní obzory o pár tisíc kilometrů na východ.
Oba protagonisté se setkali jako malí kluci a neskutečně tvrdý výcvik
(ve filmu nechybí ani „spankingové“ scény) spolu s vírou v lepší budoucnost z nich
udělal úspěšné herce a tedy i velevážené a bohaté členy čínské předrevoluční společnosti.
Duo si vydobylo slávu skvostným provedením legendy o poraženém králi-hegemonovi
(Siang-Jü ze Západních Čchu, který byl poražen budoucím Chanským sjednotitelem Liou Pangem),
kterému zůstal jen věrný koník a konkubína. Přesně v tuto chvíli je třeba zmínit,
že obě hlavní postavy jsou samozřejmě mužské!
Čínské dějiny pochodují s republikánskou, japonskou a posléze maoistickou vlajkou,
legenda zůstává, ale zatímco starší Tuan Siao-lou se od své role dokáže odpoutat
a mimo svět na prknech žije i osobní život, mladší z dvojice Čcheng Tie-i je s konkubínou až neuroticky srostlý.
K tomu, co se mu odehrává v hlavě třeba ve chvíli, kdy je svědkem zasnoubení svého kolegy,
by jistě měli co říci nejen freudiánští psychologové.
Nemá smysl zabíhat do detailů nebo jednotlivých scén, stačí podotknout, že filmu se nejen díky
„historicky reálným kulisám“ kulturní revoluce, veřejného pranýřování a sebekritiky
podařilo nadhodit hned několik existenciálně těžkých otázek, např.
pohlavní orientace a identity (a její krize), hranic pracovního života a soukromí,
morálky v nemorální době, ale také karmy nebo deterministického osudu,
kterému se nelze vzepřít.
Monumentální barevnost a naturalistické zobrazení některých scén,
kdy samotný finiš po téměř třech hodinách vygraduje až neuvěřitelnou intenzitou,
vybudí silné emoce jistě nejen u studentů čínské filologie,
pro které nadto vše zmíněné přinese ještě
jistý otřes jejich dosavadní diskurzivní realitou.
